Historie
Původ plemene je opředen tajemstvím, dohady a různým hypotézami, ale ani jedna nebyla potvrzena či vyvrácena. Pravdou však je, že původní domovinou těchto koček je Francie, kde byly chovány jako varieta koček domácích. Nejpravděpodobněji se jejich původ datuje k 11. století, kdy byly v klášterech řádu kartuziánů v oblasti Grande Chartreuse chovány větší modré kočky. Písemné zmínky o plemeni je však možno nacházet až v 16. století, kdy se renesanční básník Joachima du Bellay ve své básni „Vers francais sur la mort d’un petit chat“ zmiňuje o zcela šedých, mohutných kočkách, které jsou ve Francii dost běžné. Od 18. století se již zmínky a název kartouzská kočka běžně vyskytují v mnoha článcích a knihách, kde se píše o šedých kočkách z Paříže.
S postupným rozšiřováním po Evropě se dost často stávalo, že se křížila s britskou modrou kočkou a vzniklo spoustu mezitypů, proto byla v minulosti tato dvě plemena posuzována společně. Až v roce 1978 byl uznán samostatný standart kartouzské kočky, který obě plemena od sebe odlišil.
Největšímu zájmu se tohle plemeno do dnešní doby těší ve Francii a Belgii, kde je na výstavách možno zahlédnout obrovské množství zástupců. V jiných zemích se se zájmem setkávají jen nepatrně a tvoří spíše menšinovou populaci koček.
Vzhled
Jedná se o plemeno středně velkých koček, které by typicky neměly mít příliš dlouhé končetiny, i když ve srovnání s jinými kočkami je mají dost vysoké s relativně velkými tlapami. Jejich tělo je obvykle osvalené a mohutně stavěné, obzvláště kocouři by měli působit mohutným a těžkým dojmem. Středně dlouhý ocas nesou široce nasazený a je zakončen zakulacenou špičkou. Hlava má širokou základnu tvaru obráceného lichoběžníku s širokým a rovným nosem, uši jsou středně velké a posazené tak, že dávají kočce neustále ostražitý výraz. Jejich oči jsou velké, kulaté a musí působit živě. Barevně by měly být žlutooranžové až měděné, ovšem bez jakéhokoliv znaku či stopy zeleného zbarvení či vybledlosti. S přibývajícím věkem barva postupně zesvětlává.
Srst kartouzských koček má vlnitou podsadu a je lesklá a hustá. Na tělo nesmí přiléhat, ale musí odstávat od těla.
Povoleny jsou všechny odstíny modré, ale přednost se obyčejně dává světle šedomodré barvě. V srsti se nesmí objevit nahnědlý ani načervenalý odstín nebo odlesk či žíhání.
Povaha
Kartouzské kočky jsou většinou přátelské. Obvykle bývají vyrovnané a klidné povahy. Hlasité mňoukání nemají v povaze, spíše jen povrkávají a jsou experti v předení. Dobře se snáší se společností ostatních koček a dokáží spokojeně žít i vedle psa, ale při jejich přivykání je vždy nutná určitá obezřetnost. Pro kartouzské kočky je také typické, že jen zřídka vytahují své ostré drápky, proto jsou vhodnými společníky dětí, ale i zde dodržujte základní pravidla opatrnosti. Kartouzská kočka nevyhledává tolik přítomnost člověka a proto vaší nepřítomností strádá méně než jiná plemena. Je schopna spoustu času prospat, ale i tak potřebuje každý den určitou pozornost a péči. Pokud býváte většinu dne mimo domov, je vhodné pořídit dvě, aby měly alespoň nějakou společnost. Kartouzské kočky jsou také dost hravé a zvídavé, klidně se vám může stát, že na vás bude při návratu domů koukat kočičí hlava z povytažené zásuvky u stolu. Uděláte jim tedy velkou radost pořízením škrabadla a prolézaček, kde budou moci uspokojit svou hravost a vynalézavost.
Péče
Pečovat o kartouzské kočky není příliš náročné. Většinu péče o svůj kožíšek zvládnou samy svým hbitým jazykem, proto postačí, když jejich srst vyčešete jednou týdně kartáčem. Pouze v období línání se doporučuje odstraňovat uvolněné a mrtvé chlupy častěji. Na špínu v kožíšku je nejlepší aplikovat speciální mastkový pudr, který nečistoty absorbuje a vy jej pak vyčešete.
Je vhodné také pravidelně čistit oči od tekutiny ze slzovodů. Čistění zvukovodu a střihání drápků ale raději přenechte vašemu veterináři.
Pořízením kartouzské kočky získáte nejen krásné, elegantní a v našich končinách neobvyklé zvíře, ale také klidného, tichého a oddaného společníka, který vám přinese spoustu radosti svou inteligencí a vynalézavostí.
