Co je to pískomil?
Pískomil je malý hlodavec patřící do čeledi hrabošovití (Arvicolidae). Charakteristický je pro něj dlouhý osrstěný ocas a silné zadní nohy, které umožňují vysoko skákat. Existuje několik druhů pískomilů, u nás mezi nejčastěji chované pískomily patří: Pískomil bledý (Gerbillus perpallidus), Pískomil tlustoocasý (pachyuromys duprasi), Pískomil hedvábný (Meriones grassus) a Pískomil mongolský (Meriones unguiculatus). Jelikož se nejčastěji setkáváme s pískomilem mongolským, bude článek převážně zaměřen na něj. Ale chov se dá aplikovat i na ostatní druhy.
První zmínky o identifikaci a popisu pískomilů se datují k roku 1866, kdy byli objeveni Francouzem Armandem Davidem Od té doby byli pískomilové odchytávání a dováženi do Evropy. Kde původně sloužili jako laboratorní zvířata spolu s mnohými dalšími hlodavci. První zmínky o jeho chování jako domácích mazlíčků se objevili až skoro o sto let později a to ve Velké Británii v roce 1961. Postupně se pískomilové stávali více a více oblíbení. A dnes patří mezi jedny z hlodavců, kteří se běžně chovají pro potěšení. S přechodem do chovu se změnilo i jejich přírodní zbarvení, kdy se postupně začaly objevovat rozmanité škály barev.
Při narození váží pískomil necelé tři gramy. V dospělosti by měl dosáhnout kolem 110g v závislosti na pohlaví, kdy samci jsou o trochu mohutnější a větší. Mají krátké zaoblené tělo, které bez ocasu měří kolem 12 cm, ocas se prodlužuje v závislosti na věku a v dospělosti by měl být stejně dlouhý jako tělo (kolem 12cm). Tělo by nemělo být obézní, ale zavalité a pevné. Hlava nasedá na tělo přes krátkou krční část, nápadné jsou pro ně velké oči a malé kulaté ouška porostlé jemnou srstí. Silné nohy používají ke skoku, často na nich „panáčkují“ a pozorují okolí, jejich dupání varuje před nepřítelem a popřípadě má nepřítele zastrašit. Na spodní straně těla mají uloženou pachovou žlázu, kterou si značkují teritorium. Ovšem její pach je pro nás necítitelný. Konec ocasu je zakončen krátký střapcem (tzv.štětkou) která má obvykle tmavší zbarvení.
Mají velmi dobře vyvinutý sluch a i sebemenší hluk je může vyděsit. Jsou krátkozrací, ale na náhlý pohyb v jejich blízkosti reagují velmi vyplašeně, proto je dobré se náhlých pohybů vyvarovat a zacházet s nimi vždy v klidu a vyrovnaně. Dalším velmi vyvinutým smyslem je čich. Poznávají dle něj nejen členy své skupiny, ale i svého majitele. Proto, když na svého pískomila saháte, měli by jste se vždy snažit mít stejný pach rukou. Také poznají velmi snadno pískomila, který nepatří do jejich společenství a mohou proti němu velmi silně zaútočit, kdy útok může skončit i smrtí. Proto by jsme se měli vyvarovat náhlému přidávání pískomila do skupiny (více o přidávání naleznete v dalších dílech).
V divoké přírodě lze pískomila nalézt v oblastech stepí a polopouští. Pískomilové tak musí snášet extrémní podmínky. V zimě může teplota klesnout až na -40°C, v létě naopak až k +50°C. Nejčastěji lze pískomila nalézt v oblasti Mongolska, dále pak v oblastech jižní Sibiře, v Číně a nebo ve východní Africe. Ovšem pískomily v přírodě lze nalézt jen v jejich základních barvách agouti, které je chrání před útoky predátorů. Díky jejich sociálnímu cítění tvoří velké rodinné společenstva. Množství samic je několikrát vyšší než samců a celá skupina je vedena hlavním alfa pírem, který má i nejdůležitější úlohu v oblasti rozmnožování.
Ovšem nikdy bychom neměli zapomínat, že naši pískomilové chovaní v zajetí už jsou trochu odlišní od pískomilů v přírodě. Nejsou stavěni k přežívání extremních podmínek. Vyhovuje jim normální pokojová teplota a při nízkých teplotách se mohou velmi rychle podchladit. Naopak při vysokých teplotách může dojít k přehřátí organismu. Stejně tak musíme počítat s tím, že pískomilové jsou drženi v zajetí teprve krátce a jsou proto i relativně málo ochočitelní. Takže se zatím nedají ochočit například jako potkani. Stále jsou to plašší a divočejší zvířata. Ovšem i přesto mají své kouzlo díky němu si je zamilujete.
