Jeli jsme jednou z chaty, už bylo dost pozdě, tma, konec
prázdnin, asi tři roky to jsou. Najednou přítel Láďa u dobřichovického mostu prudce
zabrzdil a ukázalo se, že se mu málem dostala pod kola dvě roztomilá koťátka. Chtěl je odložit stranou a pokračovat v cestě, byli jsme oba utahaní ze zahradních prací, musel mě vést ještě do Strašnic a sám pokračovat do Kobylis. Bylo to kousíček od trati, měla jsem o koťátka strach.
„Vyndej Morrise z auta!“, zavelel přítel a já nevím, co tím jako myslel. Jestli
chtěl, jak mi pak tvrdil, aby je Morris sežral a byl konec, nebo to byl jen pokus,
jak na ně bude reagovat… Dneska už se to nedovím. Nicméně jsem poslechla a můj
tehdy asi čtyřletý bígl bicolor byl vytažen z vozu a byla mu koťátka předvedena.
Okamžitě se k nim měl jako máma, začal je očichávat, olizovat jazykem, když jsme jim nalili vodičku, dbal, aby ji řádně pili, nevrhl se jim na ni, jak je jeho zvykem.
Nakonec jsem si vzala každé kotě do jedné dlaně a jeli jsme do Prahy. Cestou jsme se handrkovali, kdo si jakou kočku vezme. „Dvě rozhodně nechci“, prohlásil Láďa
rezolutně a tvářil se při tom docela sveřepě. Protože mám malý byt, obě koťata
skončila v Kobylisích, ale to šedé si nakonec odvezli nějací lidé ze Zahradního
Města. Přítel si ponechal koťátko bílé v domnění, že je to rozhodně kočička. Když
jsme s ním byli u lékaře, aby mu ošetřil uši, ten se nechal slyšet, že si myslí, že
by to snad mohl být kocourek. Ale Láďa to nebral v potaz. Kotě dostalo jméno Micinka a basta fidli! Když byl pak ovšem v nemocnici a já byla zase s nalezenou kočičkou na kontrole s ušima, povídá doktor:“Tak co? je to kocourek. Stoprocentně!
Mám napsat, že se jmenuje Mici?“ „To je nějaké divné jméno pro kocourka“, povídám já. „Napište raději Macek.“ A tak bylo rozhodnuto. Kolegyně Jitka Macková mi sice řekla „Děkuji, to Tě nemohlo napadnout nic lepšího, že?“, ale brzy jsme si na Macíka zvykli, i když nějaký čas jsme mu říkali ještě Mici-Maci. Dnes je z něho statný kocour, vykastrovaný, aby nechodil stále sedraný až do krve, myši lovit neumí, ale při chuti je téměř pořád, nejvíc mu chutnají lososové kapsičky nebo kapsičky Grill party, s Morrisem jsou nejlepší kamarádi, každý má jednu postel, ale někdy spí i na jedné jako bratři. Posílám obě dvě zvířata. Jsou taková bílá, jen Macík je stříknutý do černa (hlavička a celý černý ocásek), Morris zas do kávova. Ale bratři by klidně mohli být. Jsou to takoví naši „běloši“. Na chatě se vždycky vyřádí, Macíček na jabloni, Morrisek pod jabloní. A pak zase chrupy chrup na pelíšku na gaučích. Jsme rádi, že je máme. Jsou naše potěšeníčka!
