Historie
Norská lesní kočka je zpodobňována a zobrazována ve skandinávských zemí již z doby před několika stoletími. Zda-li se však jedná o pravou norskou kočku, se už nejspíš nikdy nedovíme. Pravděpodobně se tyto velmi huňaté kočky do Evropy dostaly s námořní dopravou, kdy z oblasti tehdejší Persie s sebou námořníci vozili kočky, které nebyly ani tak na mazlení, jako na lov hlodavců na kajutách. Z toho se dá usuzovat, že norská lesní kočka by mohla být vzdálenou příbuznou v turecké angorské. I když byla v zemi svého původu celkem běžná, první zástupce se na výstavě objevil až v roce 1912 a oficiálního uznání se norské lesní kočky dočkaly až v roce 1977. V dnešní době můžeme spatřit jak kočky výstavní, tak stále volně se pohybující zástupce.
Vzhled
Norská lesní kočka je na první pohled typická svou mohutností. Často je zaměňována z mainskou mývalí kočkou, která však na rozdíl od norské nemá typicky trojúhelníkovitou hlavu. Oči jsou bystré a často šikmé. Uši jsou vysoko nasazeny a do špičky, konce jsou zakončeny štětičkami a na vnitřních stranách uší vyrůstají o něco delší chloupky. Další zvláštností, která upoutá na první pohled, je její dlouhý a velmi huňatý ocas, který by měl dosahovat až k lopatkám. Celkově vzbuzuje norská lesní kočka dojem robustní a silně stavěné kočky.
Co se barvy týče, je řazena mezi přírodní plemena, která by se měla vyskytovat pouze v tzv. přírodních barvách. Její srst by měla být hustá a oproti mainské mývalí kočce trošku tužší a mastnější, což způsobuje její lepší vodoodpudivost.
Povaha
I když byla původně norská lesní kočka zvyklá na život v přírodě, je velmi sociální a v zimních měsících se spíše zdržovala v blízkosti lidí. Tyto vlastnosti se jí zachovaly dodnes, je to velmi aktivní, ale k lidem přátelská kočka. Hravost neztrácí ani ve vyšším věku, vůči jiným kočkám je však velmi teritoriální a obvykle není dobrý nápad chovat dva samce pohromadě. U samiček není problém zas tak velký, ovšem potřebují každá dostatek prostoru a své místo, kde se budou cítit bezpečně. Jsou velmi zvědavé a nepohrdnou mazlením a škrabáním, ovšem když nemají zrovna náladu, dají to najevo. Se svou milovanou osobou vytváří však velmi silné pouto a jsou rády za její dostatečnou pozornost.
Péče
Jelikož se jedná o přírodnější typ kočky, není péče o norskou kočku nikterak náročnější než u ostatních plemen. Pročesávání husté srsti není potřeba dělat každodenně, ba naopak, aby se zachovala přirozenější struktura jsou delší prodlevy lepší. Co se týče intenzity, měla by se zvýšit pouze v době línání. Línání je sice velmi intenzivní období, ale naštěstí dost krátké. Nedoporučuje se taktéž norské lesní kočky často koupat, aby nedocházelo zbytečně k vysušování pokožky. Pak již platí obecné zásady jako u jiných koček zahrnující jak péči veterinární a hygienickou, tak prostorovou s možností vybití přebytečné energie.
